Kolika

Minulý týden ve středu 26.9.2018 jsem se po téměř půl roce rozhodl, že nic ten den nebudu řešit a půjdu se projít se psem. Vracel jsem se domu, venku tma jak v pytli. Už z dálky jsem viděl, že je Markéta na jízdárně, svítí čelovkou a na lonži má některou z Haflin. "Vy jste nějaký dobrý! To ještě trénujete jo?" volám do tmy. "No, už hodinu tady lítám s Bonnitou, má koliku" křičí na mě z dálky Markéta. Výborně. Tak jednou za půl roku se jdu projít se psem, že dnes nic řešit nebudu, že je vše hotové a jen co se vzdálím od domu, hned průser. 

Když šla večer Markéta dávat Leonovi jeho extra porci žrádélka obsahující vše možné i nemožné, včetně hromady léků, všimla si, že Bonnie je divná, celkově se chová zvláštně. Válela se jako každý normální kůň co se jde porochňat na zemi. Na tom by nebylo nic divného, kdyby po pár minutách nezačala být jako šílená. Začala se mlátit hlavou do břicha, zrychleně dýchat, krabatila nozdry, byla dost nervózní, válela se a vstávala ve vteřinových intervalech.  Markéta prý do tmy zaječela,- "no děláš si ze mě prdel?" a letěla pro ohlávku a lonž aby jí hned vzala vodit. Tím že byla doma sama, věděla že kdyby kobyla lehla úplně, už jí sama nezvedne. Ať žije KOLIKA!  Protože se ani po hodině pohybování na jízdárně stav nelepšil a Bonnie nebyla schopna se vyprázdnit, zajela Markéta pro léky do ordinace a ty jsme jí během dvaceti minut podali do žíly. Pár minut na to už povolily nozdry z křeče, těžké dýchání do břicha ustoupilo a s obrovskou slávou jsme viděli bobky a prdění. V ten večer by jeden neřekl jakou radost z Bonnitin "výrobků" budeme mít. A tak jsme za sebou měli zase jeden zdárně povedený a poklidný den.