Kolika - noční můra všech koňáků

V situacích jako byla zrovna tato, je bezesporu obrovskou výhodou, že pracuji na veterině. Často totiž slýchávám od majitelů koní, jak těžké často je přivolat veterinární pomoc a člověk poté bezmocně přihlíží mnohdy smutným koncům. Díky našim webovým kamerám, které snímají celý ranč, díky veterinárním zkušenostem a naší vybavenosti měl tento příběh šťastný konec.

Jako každý večer jsem šla krmit tu naši uřehtanou bandu. Připravila každému koni jeho kýbl se vším, co konkrétně potřebuje, a poté postupně z pastvy odvodila koně na padocky, aby se v klidu samostatně nadlábli. Během doby kdy koně v poklidu baští to své, provádím zběžné vet kontroly apod. V tu chvíli za mnou přišel muž s dcerkou. Povídáme si a najednou vidím, jak jeden z koní je doslova srolovaný jako rohlík v křeči. Nejdříve to vypadalo jakoby se chtěl podrbat zadním kopytem za uchem na hlavě, ale během těch dlouhých vteřin v hlavě mi cvaklo, kolika. 

Okamžitě jsem zahodila koště, houkla za plot na muže ať "žhaví drát" majitelce koně a pádila do sedlovny pro lonž a okamžitě začala koně vodit. Stav se prudce zhoršoval, koník si začal lehat a bylo obtížné jej udržet na nohou. Najednou mi chyběly další ruce. Naštěstí Tomáš obstaral naší dcerku a já mohla svůj mozek soustředit čistě na pacienta. Za pár chvil dorazila i majitelka koně, chudák celá vyděšená.

Podle instrukcí pokračovala v pohybování na lonži a já šla mezitím chystat léky. Štěstí v neštěstí- tento koník má panický strach z jehel a bylo nesmírně těžké ho přesvědčit o nutnosti podání léků nitrožilně. Podařilo se nám část léků aplikovat, avšak vzhledem k velikosti koně a závažnosti jeho stavu to bylo velmi nedostačující.

Po dvou hodinách se začal jeho stav zlepšovat. Koník se napil, jevil zájem o trávu pokrytou rosou a odešlo mu menší množství stolice. Začali jsme se radovat ze zlepšení. Bohužel ne na dlouho. Stav se začal opět rychle zhoršovat. Koník už je v pokročilém věku a hráli jsme u něho o čas. Ale jak přemluvit koně, který zběsile kope do všech stran a zuřivě se snaží přejít přes vše živé co mu stojí v cestě, aby alespoň částečně spolupracoval? Za plného vědomí již nešel zkrátka ošetřit. 

Zvedla jsem telefon, zavolala muži co má dát dcerce k večeři, instrukce ke koupání a uspávání. Ne že by byl neschopný, naopak, je velmi schopný, ale už se mi stalo, že jsem musela akutně řešit večer pacienta a on mi nas-štvaně hlásil, že ten náš malý poklad odmítá spát, i když se vyměnila plínka a kdesi cosi. Nu, naše malé štěstí nemělo dudlíka a bylo z toho převelice nešťastné. :-D Takže jsem jen podala instrukce.... ano zlato, já vim že to všechno víš, jen hlásím jen kdyby náááááhodou byl problém s usínáním...ano ano a nezapomeňte umýt i pusu,jo...no klasika..

Sedla jsem tedy do auta, to už bylo cca půl desáté večer. Pacient nám pochodoval vyčerpaně s hlavou u země s paničkou po dvoře a já vyrazila do ordinace pro další léky a hlavně sedaci. Nechtěla jsem koňského důchodce uspávat narkotiky, přeci jen byl jeho stav vážný a potřebovali jsme, aby nadále chodil, nikoliv stál delší dobu pod vlivem narkózy. Jenže za bdělého stavu už se k němu s jehlou nešlo dostat. Jasná volba padla na sedalinovou pastu, aby nám pacienta jen mírně "oblbla" a dalo se mu pomoci a podat nitrožilně léky, které bylo třeba. 

Arzenál léků připraven, pasta zabrala, ne tedy tolik jak bychom si představovali, ale ve třech lidech se nám podařilo koně přimět, aby v klidu postál a já mu mohla podat léčiva. Začínali jsme být všichni unavený. Po další hodině se stav zlepšil, odešel další trus, koník přijímal vodu, nebylo třeba infuzní terapie. Poslechově se i výrazně zlepšila peristaltika střev. Byl sice velmi unavený, ale bylo vidět, že je mu lépe. 

Připravili jsme box, z pastvin stáhli další koně, aby marod nebyl dole u zázemí sám. Ten byl zavřený s hladovkou pouze o vodě, další dva dozorčí koně měli otevřený prostor i na menší pastvu.

Po půl jedné ráno jsem se s majitelkou, její maminkou a panem pacientem rozloučila. Holky dostaly instrukce, nechala jsem si zapnutý tel. pro případ potřeby a odkodrcala se domu. V posteli byla nakýblovaná dcerka, chtělo se mi brečet :-D muž se otočil, jakmile mě viděl, beze slov vstal z postele jako přízrak a odplul spát do horního patra. Já padla vedle dcery, vyřídila ještě několik zpráv ohledně koňského pacienta a pokusila se usnout za soustavného okopávání škvrnětem. V půl čtvrté ráno už byl pan pacient ve stavu, kdy mohl být zavřen do boxu a majitelka mohla odjet. Já spala cca hodinu, dcera se rozhodla, že bude mít živé sny, hodlala mi rovnat vnitřnosti v těle, každý pokus o přesunutí do pokojíčku skončil probuzením a pijavicovým uchopením jen abych jí nepouštěla.... spánek se nekonal, tak jsem alespoň na kamerách sledovala unaveného pacienta. Ráno mě vítal úplně jiný kůň. Odpočatý mladík si odkráčel se svým stádem zpět na pastviny. Ještě jeden den byl unavený a polehával pod bedlivým dozorem svého věrného obřího zrzavého parťáka, další den už tu byl zpět ten vitální skoro 22 letý mladíček s jiskrou v oku.

Být soběstačný je bezesporu obrovskou výhodou. Ne vždy má každý takový na oko banální příběh šťastný konec. Každá minuta je potom drahá.